Dlouhej...
…jsem se už narodil. Ba ještě předtím jsem musel být v děloze schoulený víc než normální dítě. I tak maminka v sedmém měsíci vypadala, jakoby spolkla příložník. Doktoři měli hrůzu, že jestli se neotočím zhruba svisle, budou mě muset vyřezávat někudy bokem. Naštěstí to „dobře“ dopadlo, já vyjel otvorem k tomu určeným jako drát z válcovny a zabodl se přitom porodní bábě do břicha. Nebo tak nějak to bylo.
Ségra je o tři a půl roku starší, ale její věci mi při věku nula pochopitelně nebyly. Roztomilé miminko se nekonalo, v hadrech pro předškoláky s motivy geometrických útvarů jsem vypadal spíš jako jeskynní malba pralidí- ruce a nohy mi strašidelně trčely z trupíku jako nějaké bizarní hrábě. Do toho jsem často jen mlčky koulel očima a rodiče se pak báli trávit se mnou noc v jedné místnosti. Není divu, že ze mě mírně řečeno „vyrostl“ samotář. A stejně, moc to nechápu: Táta byl normální a máma taky- až na její pověstnou fertilitu. Říkali o ní, že když se jenom přiblíží k čemukoliv mužského rodu, rázem otěhotní. Muselo to být něco po čertech dlouhého. Tehdy se stavěl ropovod Družba tak nevím- jestli se třeba jen naklonila nad výkop?