"Jo a to jste slyšeli? Altyho prej povýšili v práci, zrovna na jeho narozeniny".

"Altyho? Kdo to je?" Renata ani nepřestala žvýkat a k ústům si nesla další sousto z knedlíku, zelí a vepřové pečeně položené úhledně na vidličce.

"Altaj, tvůj bratranec. Tys ho nepoznala, on je o dost starší. Brácha, tvůj strejda Rajmund, se odstěhoval do Itálie v osmačtyřicátým se svojí první ženou, Altaj se jim narodil až tam. Ve dvaceti ho naverbovali do cizinecký legie, a, když už se měl pomalu vrátit, domů nasadili ho do nějaký mise v Čadu. Dostal střepinou granátu nejdřív do jednoho kolena, pak vybouch další a střepina z toho dalšího trefila to druhý koleno. Neuvěřitelná náhoda. Obě ty rány prej vypadaly naprosto stejně, v momentě prakticky neměl ani jedinej kolenní kloub. Kdyby tam tenkrát měli doktora tak mu z fleku uřízne obě nohy. Možná pro sichr těsně pod zadkem, protože ten sajrajt, ve kterým byli zakopaný, musel bejt plnej tý nejhoší infekce".

Renata hlasitě odložila příbor, založila ruce a neodvážila se polknout sousto dokud strýc nepřejde k tématu vhodnějšímu pro stolování.

"No jóóó ty citlivko..“

„Nakonec je naštěstí evakuovali helikoptérou,“ pokračoval, „a kluk se nějak dostal až do nemocnice v Chartúmu, kde byl v tý době nějakej německej doktor, kapacita, kterej mu ty nohy nechal. Že prej na chození to zatím není, ale určitě jednou budou nějaký dobrý kloubní protézy, ve Švýcarsku možná už jsou. No a zatímco Altaj čekal na ty zázračný protézy tak mu to v těch nohách všechno nějak strostlo. On se toho hrozně bál, že když to nechá srůst tak už nikdy chodit nebude a nepomůžou mu ani ty protézy. A tak s těma nohama pořád hejbal nebo se někam plazil a pokoušel vstávat z vozejku a nakonec mu to teda srostlo jen nějak napůl, že sice může chodit i bez kolenních kloubů, ale hrozně se při tom vyvrací a nemůže pořádně nic nosit. Musel se napřed naučit tisknout ty nohy k sobě v místě kde normálně bejvaj kolena, ale zas, aby neztratil balanc, držet špičky noh u sebe a paty od sebe. Zkrátka od pasu dolů je jak paragraf, ale v tomhle šíleným postoji se dokáže aspoň jakžtakž šourat".

"Když se vrátil do Itálie tak nemoh narazit na žádnou práci- mrzáka nikde nechtěli, to se ví. Pak se dozvěděl, že vláda hledá dobrovolníky někam do Súdánu na opravu hřbitova italskejch vojáků, padlejch v třicátých letech v Habeši, a taky že tam z jedný jeskyně chtějí udělat muzeum. Bylo mu jasný, že, když se přijde ukázat na nějakej přijímací pohovor, nedostane ani šanci říct jak strašně rád by pracoval a připadal si trochu užitečnej. A tak se sebral a jel rovnou do toho Súdánu, že zkusí oblomit nějakýho kápa přímo na tom hřbitově. Tam to měl na povel jistej Serggio Petrucci, veterán z druhý světový války, a ten, když se dozvěděl co má Altaj za sebou, rozhod se aspoň na pár dní ho tam nechat za stravu a přespání. Jenomže Altaj nevydržel jen tak sedět a začal normálně dělat s chlapama. Tahal tězký náhrobní desky a usazoval je do písku stejně jako ostatní, i když mu to trvalo třeba desetkrát tak dlouho. Ty nohy ho musely strašně bolet, a, protože byl chytrej, pomáhal si různejma zlepšovákama, který od něho chlapi postupně okoukali, takže v poledne měli vždycky hotovo a šli se válet na pláž k Rudýmu móři. Ty kluci nebyli žádný prevíti- vždycky některej z nich dal Altajovi peníze nebo jídlo, protože ho nesmírně obdivovali a litovali. Navíc to byla jeho zásluha, že tímhle tempem budou doma o měsíc dřív a dostanou tak jednu vejplatu od státu bez práce.

Když byl ten hřbitov hotovej odjela většina dělníků zpátky do Itálie. Zůstal jenom Petrucci s partou tesařů a truhlářů, který měli vevnitř obkládat jeskyni, co z ní mělo bejt to muzeum, dva místní hrobníci a Altaj, kterej poprvý po mnoha letech našel nějaký uplatnění, a domů ho to, tím pádem, netáhlo.

Mezitím se po okolí rozneslo, že na hřbitově u Tokaru je jeden mrzák co tam dělá na hrobech a všem pomáhá. Jedny tvrdili, že to je posel Alláhův a jiný zase, že vypadá jak istrijskej mučedník. Oblíbili si ho. Chodili za ním pro radu nebo jen tak na klábos, za pomoc mu platili vždycky pár dinárů nebo etiopskejch birrů, kterejma se tam taky běžně platilo. Aj Petrucci ho měl rád. A protože Altaj za něho taky hodně dělal i od něj nakonec dostával nějaký peníze, takže celkem vyžil. Petrucci byl posedlej republikán, rodák z Albengy, a do týhle díry šel dobrovolně jenom z přesvědčení, že Itálie má nárok na svoji kolonii, a že on chce bejt u toho až sem zase přijdou italský vojáci znova zabrat Etiopii, tentokrát natrvalo. Možná proto, že ta invaze, tenkrát v roce třicetšet, byla jediná samostatná výbojná akce Itálie vod dob římskýho impéria, jinak se vždycky jen vezli. 
           Když byl ožralej, vyřvával do hvězdnejch nocí dobyvatelský hesla a válečný slogany až by si jeden málem myslel, že  Italové jsou národ co by šel, v kteroukoliv denní i noční hodinu, radši do válečný vřavy položit život, než aby si, někde pod pergolou, v klidu vypil sklenku toskánskýho vína a pojed carpaccio s olivama a čerstvě nastrouhaným parmezánem.

A protože Altaj byl taky bejvalej voják, a ne ledajakej- v legii z něj udělali žoldáka jaksepatří, Petrucci ho bral jako spolubojovníka, se kterým sdílejí stejnej osud. Jednoho večera řekl Altajovi, že si přeje, aby dělal šéfa těm dvěma nomádskejm hrobníkům, Abdulovi a Mekonenovi, kdyby náhodou natáhnul brka, a že mu to dá ještě písemně.

Jednou si truhláři, co tam dělali v jeskyni to muzeum, stěžovali na nelidskej puch, že tam snad něco chcíplo, a v tom že voni dělat nebudou. Petrucci zavolal do města, aby poslali někoho kdo to okoukne, protože ani jemu se nechtělo do toho smradu. Přijeli dva četníci, nasadili si kapesníky na vobličeje a zmizeli do jeskyně. Když vylezli řekli Petruccimu jen, že našli něco podezřelýho, a že jeskyni musej zalígrovat dokud to nepřijede někdo vyšetřit. Druhej den přijeli policajti z Chartúmu s nějakejma anglickejma archeologama a s tím německým doktorem, co kdysi Altajovi nenechal uříznout nohy, aby přišli na to co tam tak smrdí“.

Strýc hodil okem po Renatě a vida, že už dojedla pokračoval:

„A představte si, že v tý jeskyni našli ordinaci a laboratoř doktora Berliniho, kterej měl v tom šestatřicátým údajně dělat pokusy na lidech jako pozdějc jeho kolega Mengele v rajchu. Ty truhláři tam totiž náhodou rozkopli nějakej kus skály, kterej uzavíral část jeskyně co sloužila jako lednice, kde ten magor Berlini skladoval orgány nepřátelskejch vojáků, co tehdy padli Italům do zajetí. Už teda nevim jak to měl vymyšlený, ale přes padesát let tam ty věci byly zrmzlý a nikdo na ně nepřišel. Všichni si totiž mysleli, že celý to zvěrstvo kolem Berliniho jsou jenom babský povídačky, takže ani nikdo nic nehledal. A ejhle, najednou je to pravda. Samozřejmě to hned někdo vyslepičil a za pár hodin tam byla nějaká horlivá reportérka BBC s kameramanem a dožadovala vstupu do jeskyně, protože je její povinnost ukázat světu strašnou pravdu o italský krutosti. A zrovna v tý době taky do oblasti začali najíždět vojáci OSN kvůli vzrůstajícím nepokojům na hranici s Eritreou, co vznikaly v souvislosti se somálskou krizí, takže si nikdo nedovolil poslat ji i s kamerou někam do hajzlu.

Když Petrucci viděl co se děje vrhnul se na tu reportérku, která akorát ukazovala do kamery srdce nějakýho nebožáka, ještě docela zmrzlý, se štítkem, kde bylo rukou Berliniho napsaný komu patřilo a jaký s ním měl úmysly, to srdce jí vyrval a mrštil s ním do moře. Hned se na něj vrhli policajti, zpacifikovali ho a naložili do antonu, že ho vyslechnou na stanici, protože už předtím se k nim donesly na něj stížnosti, že ruší noční klid gestapáckejma výlevama.

A tak milej Petrucci dostal vyhazov ze země a dostal by ho stejně, protože situace se mezitím vyhrotila a střílelo se i v Tokaru- nějaký radikálové tam dokonce pozabíjeli i pár desítek vojáků těch mezinárodních sil. Altaj zůstal, protože tam oficiálně vůbec nebyl. Když se pak Petrucci naposledy vracel ožralej v autě na hřbitov, aby si sbalil svejch pár švestek na cestu domů, projížděl zrovna kolem postavení modrejch přileb, což byly, jako na potvoru, taky Italové. A protože tyhle kluci italský byli hodně vynervovaný z těch pumovejch útoků, co byly v poslední době spáchaný na jejich americký a britský kolegy, stalo se, že Petrucci, zběsile jedoucí a kličkující v nějakým starým křápu, vzbudil dojem sebevražednýho atentátníka zrovna u mladýho vojáka, co měl třesoucí se prst na spoušti těžkýho kulometu. Ten voják do něho vystřílel snad stovku nábojů ráže dvanáct milimetrů a Petrucci se doslova vypařil i s autem.

Kdyby byl věděl, že  noha italskýho vojáka už zase dusá písek kýžený kolonie předtím, než vydechnul naposledy, určitě by Petrucci umíral s širokým úsměvem ve tváři.... 

 

Renata seděla nad úplně studeným zbytkem vepřové s knedlíkem a zelím, vidlička s dalším soustem zůstala ležet na talíři od doby, kdy strýc začal vykládat o Altajově zranění v Čadu.

„A co dělá teď?“ zeptala se.

„Kdo?“

„No Altaj přece. Říkal jsi, že ho povýšili v práci.“

„No furt na tom hřbitově! Šéfuje Abdulovi a Mekonenovi..“